Setkání

17. prosince 2015 v 15:30 | Jarka |  Povídky
Nečekaná pozvánka na setkání se spolužáky ze základní školy po mnoha letech jí přineslo do všedních dnů trochu vzruchu. Hlavně mnoho milých vzpomínek na drobné lumpárničky, příběhy a události dávno zapadané prachem let, které uběhly od doby ukončení školní docházky.
Patřila do partičky, která sem tam vyvedla nějakou tu vylomeninu, byl to Alex, kdo dokázal vymýšlet nemožné a někdy i nebezpečné akce. Takže na tohle setkání se opravdu těšila.


Olga, kamarádka z nejmilejších, na setkání nedorazila ze zdravotních důvodů. Právě na ni se těšila, ale naštěstí zde byl Alex. Společně prožité zážitky školních let se mu sypaly jako z rukávu. Celé odpoledne i večer jí uběhl tak rychle, že si ani nevšimla pokročilé noční hodiny. Samozřejmě si pohovořila i s ostatními spolužáky a učiteli, ale byl čas jet domů. S obavami se chystala na půlnoční cestu vlakem. Byl to Alex, který nabídl svou pomoc a vzal ji autem. S úsměvem tvrdil, že to má do jejího města po cestě, což sice nebyla tak docela pravda, ale tohle milé gesto ráda přijala. Doufala, že se jí podaří někdy ochotu oplatit.
Alex byl dobrý řidič, to poznala hned, takže v autě zavládla pohoda. Cesta byla vyplněna vzájemným vyprávěním o svých rodinách, dětech i zájmech.
Když něco před druhou hodinou ranní zastavil na parkovišti před jejím domem a Alex vyslovil přání podívat se někdy na blízkou známou kulturní památku, ráda mu nabídla, aby se zastavil i s rodinou. Ale určitě dříve než za desítky let, čemuž se oba zasmáli, protože Alex poznamenal, že vzhledem k jejich věku by to už nemuseli stihnout.
Dny jí ubíhaly a všechno bylo zase ve starých kolejích jako dřív. Občas večer zapnula internet, aby si přečetla zprávy na e-mailu, odepsala dětem, přečetla horoskop. Všimla si, že na ni pomrkává upozornění, že tam čeká zpráva. Alex psal, aby někdy odpoledne zapnula počítač a ozvala se na skype.

Uplynulo již několik týdnů od doby, kdy se viděli naposledy. Slovo dalo slovo a i když ji to zaskočilo, protože návštěva byla dohodnuta na úterý a středu, ne na víkend jak se domnívala, souhlasila. Ověřila otevírací dobu kulturní památky, zajistila rezervaci stolu v restauraci na večeři pro tři. Pro Alexe, jeho ženu a sebe. Počítala, že mohou dorazit k večeru a příjemné posezení u dobrého jídla je jistě osvěží. Pro jistotu prošla bytem, tu a tam něco uspořádala, utřela prach, když si myslela, že je to nutné. Uvařila si kávu, bylo poledne, posadila se ke stolu a otevřela knihu, když vtom zazvonil zvonek. Že by pošta, pomyslila si. Vzala sluchátko domovního telefonu a ozvala se jménem. Na druhém konci se k jejímu překvapení ozval Alex. "Už jsem tady!" Zvolal vesele. "Otvírám vám a jeďte do pětky." Řekla a otevřela dveře bytu a čekala na příjezd výtahu do patra. Vzápětí se výtah zastavil, dveře se otevřely a Alex s nádhernou kyticí gerber stál před ní. Sám. Zmatená nechápajíc stála ve dveřích a hleděla na dveře výtahu, které se zavřely. Nikdo další nevystoupil. Alex se usmál a řekl: "Nepozveš mě dál? Mám za sebou skoro tři sta kilometrů." Ustoupila mu a nejistě jej vyzvala, aby ji následoval. Sotva zavřela dveře bytu, otočil se k ní a podal kytici. Druhou rukou ji vzal kolem pasu, přitáhl k sobě a políbil na ústa. "Kde je Marta?" Vyslovila otázku proti jeho ústům, které se jen nepatrně odtáhly od těch jejích. Rozesmál se a řekl: "Nebuď jak malá." Uvolnil své objetí a odtáhl se na délku paží. "Hmmm, vždycky ses mi líbila, ani léta ti neubrala na kráse, jsem rád, že jsem tě našel." Nevěřila mu ani slovo, ale zato jí konečně došlo co se děje. "Kde máš Martu?" Zopakovala svou otázku naléhavěji. "Nebudu přece vozit dříví do lesa! Chci si tě užít sám pro sebe. Čemu nerozumíš?" "Aha." Hlesla a v duchu přemítala nad tím, co bude dál. Co má Alex v plánu? Nebyla si vědoma, že by zavdala příčinu k flirtu. Vždyť Alex byl vždycky jenom kamarád a po léta, co se neviděli a nevěděli o sobě, jí nechyběl. V jídelně se usadil se sebevědomým úsměvem zatímco ona dala gerbery do vázy a přemýšlela co má dělat. "Jestli nevíš co bychom mohli spolu dělat, já bych věděl." Řekl a připitomělý úsměv na jeho tváři nepotřeboval dalšího vysvětlování. "Já také!" Vyhrkla náhle děkujíc si v duchu za spásnou myšlenku. "Půjdeme do galerie, kterou jsi chtěl vidět, když máme čas do večeře rezervované na osmnáctou hodinu."

V galerii se courala jak nejpomaleji to jen bylo možné, poslouchala jeho dlouhosáhlý monolog o tom, že byl v Afghánistánu těžce raněn,že přežil jen šťastnou náhodou. Doposud bere léky na deprese, má těžké noční můry. Moc neposlouchala, sem tam položila nějakou otázku. Uvědomovala si, že nadcházející večer u ní doma, na noc raději nechtěla ani pomyslet, ji začíná děsit. Jak bude trapné vysvětlovat, že ona má jinou představu než asi on o společně strávených chvílích. Čas se neúprosně posouval a jí se zdálo, že ten zrádce běží čím dál rychleji. Domů dorazili těsně po dvacáté hodině, uvařila čaj a vytáhla album s fotkami ze základky. Usadila ho do křesla a sama si sedla na kraj gauče. Myslela na to, aby byla mezi nimi dostatečná vzdálenost, která by zabránila případným dotekům o které se Alex pokoušel celé odpoledne a které ona ignorovala. Vždy se odtáhla a udržovala si odstup. Chyba. Alex vstal přešel ke gauči a posadil se vedle ní. Odložil album na stolek a položil jí ruku kolem ramen. Přitáhl ji k sobě. "Krásně ti voní vlasy a celé odpoledne mě trápíš, ani za ruku jsem tě nemohl držet. Ale chápu tě, bydlíš tady a nechceš řeči, že?" Najednou jí v krku vyschlo, několikrát polkla. Nedostavily se rozpaky ale vztek. Pořádný vztek. "Mám snad nade dveřmi bytu červenou lucerničku? Vypadám na to, že se živím jako prostitutka?" Zaječela na něj dřív, než si to stačila uvědomit. Ohromeně na ni vteřinu zíral a potom zvedl obě ruce nad hlavu. "Vzdávám se a omlouvám se, omlouvám se, omlouvám se!" opakoval. Spustil ruce do klína, chvíli seděl a mlčel. Trapné ticho se prodlužovalo. Nevěděla co říct. Nechtěla se omlouvat. Co řekla, myslela vážně. Natáhl se ke stolku a vzal do rukou album. "Tak jak jsme za ty roky povyrostli? Podívejme se na nás." A začal listovat pomalu stánku po stránce. U každé fotky se zdržel pohledem tak dlouho jakoby si ji chtěl zapamatovat navěky. Seděla téměř bez pohnutí, ale koutkem oka sledovala jeho výraz ve tváři. Po chvíli si uvědomila, že se usmívá. Snad jsme se konečně pochopili, říkala si pro sebe a čekala. Zvedl hlavu od poslední fotky a řekl, že jsou asi oba unavení. Konstatoval, že hlavně asi on a jestli by to nevadilo, klidně by šel spát. Chopila se s úlevou příležitosti. Vstala a navrhla, že mu rozestele právě tady v obývacím pokoji. "Tak já bych si dal sprchu. Snad to zvládnu a nic nepokazím." Usmál se provinile a začal si vybalovat věci. "To nebude těžký úkol, ten máš nacvičený." Řekla a také se usmála. S úlevou si uvědomila, že to nepříjemné nedorozumění je za nimi. Odešel do koupelny, zavřel za sebou a téměř okamžitě pustil sprchu. Rozložila gauč, natáhla prostěradlo a povlekla polštář a deku. Rozsvítila lampičku, zhasla světlo a odešla se posadit do jídelny, kam dopadaly jen slabé paprsky světla. Nechtěla ho vidět v pyžamu a nebyla si jistá, jestli by mu to také bylo příjemné.

Voda přestala téct a uslyšela holící strojek, pak kloktání a plivání do umyvadla. Po krátké chvíli vyšel z koupelny a pomalu co noha nohu mine se ocitnul v jídelně. Rozhlédl se, usmál se a řekl napůl provinilým a napůl laškovným hlasem: "Asi tam, že?" a ukázal směrem k rozestlanému gauči. Všechno dobře dopadlo, řekla si pro sebe, je to jen kamarád a ví to. Popřála mu dobrou noc, vzala si pyžamo a odešla do koupelny. Zaplavil ji blažený pocit, že se obavy z nepříjemné situace, které se právem obávala, nenaplnily. Cestu do své ložnice znala popaměti a tak šla potichoučku potmě, aby Alexe nevzbudila, kdyby už usnul. U lůžka se musela zastavit, protože něco bylo jinak. Nahmatala vypínač lampičky a rozsvítila. Alex ležel s rozhozenýma rukama představujícíma otevřenou náruč. Na tváři zase ten samolibý úsměv. Přikrývka byla zmuchlaná na zemi v nohou postele, zřejmě aby Alexovi nekazila scénu, kterou jí přichystal. Byl nahý. Přirození v plné pohotovosti. Šok ji postrčil k tomu, že couvla od svého lůžka. Na nic jiného už jí nezbyl čas. Alexova ruka se vymrštila a bolestivě se jí zaryla do ruky nad zápěstím. Škubl s ní tak, že ztratila rovnováhu a přepadla na Alexe. Obě kolena si narazila o boční dřevo lůžka. Vyhrkly jí slzy bolestí i strachem. Další sled událostí už nevnímala. Cítila jak se začíná nekontrolovatelně třást po celém těle. Ležela na zádech. Alex se převalil na ni, tvrdým špičatým kolenem jí tlačil do vnitřní strany stehna. Nechtěla roztáhnout nohy přesto, že bolest byla nesnesitelná. Začala ho oběma rukama tlačit do ramen a snažila se z pod něj vyprostit. Popadl jí obě ruce a strhl je ze svých ramen. Drtil jí je takovou silou, že myslela, že se lámou kosti jak to pronikavě zabolelo. Náhle si uvědomila, že Alexova brutalita se stupňuje, v očích se mu zračila zuřivost a tvář měl staženou vztekem. Přestala se bránit. Mozek nefungoval, žádné myšlenky nepřicházely, strach ji docela ochromil. Stala se z ní hadrová panenka. Pochopila, že nemá cenu s ním dál bojovat, protože by to s ní špatně dopadlo. Alexovi se opět na tváři usadil spokojený úsměv a řekl: "Vidíš, že to chceš taky, akorát jsi to nevěděla. Vy ženský jste vždycky takový." Uvolnil sevření rukou a ona měla jediné přání, zhasnout lampu. Pomalu natahovala ruku k vypínači a zhasla. Tma pohltila toto nechutné divadlo. Soulož byla bolestivá, odporná a nekonečně dlouhá. Když byl Alex konečně hotov a sám se sebou spokojený, překulil se na bok a po krátké chvíli začal chrápat. Ležela bez hnutí, bolavá, pošpiněná a zoufalá. Musíš se vzchopit křičela na sebe v duchu. Musíš něco dělat. Zachraň co se dá. Čekala hodinu, možná víc, než se odhodlala a pomalu, milimetr po milimetru se sunula dolů z lůžka. Už stála na nohou, Alex se nevzbudil, zlehka otevřela dveře a s úlevou vykročila do jídelny. Přivřela dveře a snažila se nenašlápnout na parketu, o které věděla, že vždycky vrzne. Konečně byla v obýváku. Opatrně zavřela dveře a už věděla přesně co musí udělat. Musí složit a uklidit gauč. Když je z něj sedačka, vejde se na něj jen jeden ležící člověk. Pustila se do práce. Nervy měla napnuté k prasknutí, každý zvuk, který zazněl ji připravoval o rozum. Ruce se jí třásly. Konečně! Zdálo se jí, že za oknem začíná svítat. Schoulila se do klubíčka pod deku a čekala. Věděla, že spát nebude. To by jí strach nedovolil. Zaměstnávala se myšlenkami na ráno. Rozhodně se nebude stavět na odpor, nejlépe by asi bylo mlčet. Tedy pokud to půjde. Ale co dál. Udělá snídani. Rozhodně musí Alex hned po snídani odjet. Uslyšela ťapání bosých nohou po jídelně. Zachvátila ji panika. Čekala. Klika dveří se začala sunout dolů a dveře se pomalu otevřely. Alex stál ve dveřích a díval se na ni. Začala tak usilovně zhluboka dýchat, aby ho přesvědčila, že spí. Popošel ke gauči, naklonil se nad ni a šeptem se zeptal. "Spíš?" Neodpověděla a snažila se, aby ani víčky nepohnula. Jemně jí potřásl ramenem. Zamručela, ale nepohnula se. "Tak ještě spi." Řekl a odešel do jejího pokoje. Čekala. Když uslyšela tiché chrápání, uvědomila si, že by bylo dobré se převléknout z pyžama. Cesta do koupelny, převlečení a návrat zpět se neobešel bez napjatých nervů. Alex nedokázal skrýt své zklamání, když ji uviděl oblečenou, zatímco on stál uprostřed jídelny nahý. S hraným úsměvem odešel do koupelny. Než se vrátil, snídaně stála na stole a ona seděla na svém místě. Posadil se naproti ní a začal si natírat bagetu. Nepodíval se na ni. "Byla to včera trochu rychlovka, možná jsem tě trochu zaskočil, ale musíme si na sebe ještě zvykat, ono to půjde, uvidíš! Chce to čas." S posledním zbytkem odvahy, který v sobě nalezla mu řekla: "Tvůj čas zde právě vypršel, musíš se vydat domů!" Snažila se, aby to znělo dost důrazně a nebyl prostor na diskuzi. Zvedl hlavu, podíval se na ni, líně si ukousl bagetu a s úsměvem pokračoval ve své řeči. "Uvidíš, že nám spolu bude fajn, jen se mi musíš trochu přizpůsobit. Stejně potřebuješ, aby se o tebe někdo staral a já jsem doma nahlásil služebku na tři dny. Cítila se zahnaná do kouta a ztratila poslední zbytek pudu sebezáchovy. "Nechci tě tady, nezůstaneš už ani minutu, prostě se sbalíš a vypadneš. Nevím, čemu na tom nerozumíš!" "No, já mám sice ty své agresivní válečné běsy, občas něco rozmlátím, když si zapomenu vzít léky, možná sem tam dám facku, když se naštvu, ale to se snad dá omluvit v mém případě, ne?" Už jí bylo všechno jedno. "Ne nedá se nic z toho omluvit a ani to co jsi včera udělal." Naštvaně vstala od stolu, popadla nedojezené jídlo své i jeho a talíře hodila do dřezu. Zkřížila si ruce na prsou. Opřela se o linku a dívala se mu zpříma do očí. Pomalu vstal, došel k ní, popadl ji za ramena a strhl do náruče. Začal ji líbat na ústa, tvrdě a majetnicky. Zatnula zuby a svaly celého těla. Byla jako kámen. Alex se od ní odtáhl. Zvedl ruce nad hlavu, usmál se a začal breptat "Promiň, promiň, opravdu promiň, asi jsem šel na tebe moc rychle, já se to pokusím mezi námi nějak napravit. Dáš mi šanci?" "Ne." Řekla "Prostě to nevyšlo, tak to ber." "Jsi bez nálady, že jsi málo spala a trochu na mě naštvaná, ale to tě přejde, uvidíš, když o nás v klidu budeš přemýšlet dáš nám šanci. Jedu domů a večer ti zavolám a uvidíš, že bude všechno jinak." Když se za Alexem zavřely dveře a on byl definitivně pryč bez možnosti návratu, stála ještě v chodbě celou věčnost. Nedokázala si utřídit myšlenky, připadalo jí, že má vymytý mozek. Otočila se a pomalu došla ke křeslu, do kterého se zhroutila. Pak se rozplakala, nahlas vzlykala. Trvalo to skoro dvě hodiny, než se dokázala uklidnit. Další půlhodinu strávila pod sprchou. Konečně se cítila líp. No tohle! Co jsem to musela prožít! Proboha vždyť je mi skoro padesát let! Jestli si můj osud myslel, že mi tenhle zážitek chyběl ve sbírce, tak opravdu nechyběl! Žiji sama a teď vím jistojistě, že to tak chci.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama