Zvoneček

18. prosince 2015 v 9:31 | Jarka |  Povídky
Alžběta nebo spíše Bětka, jak jí říkají manžel a kamarádky a nebo také teta, jak jí říkají děti v ústavu, kde pracuje. Bětka je padesátnice, světle hnědé oči, bystré a plné pochopení pro druhé, hledí z pod tmavého klenutého obočí. Drobné vějířky vrásek kolem očí a horního rtu dodávají Bětce laskavý výraz, i když je vážná. Když se usměje, vyzařuje z ní upřímnost a dobrota.


Dnes vyšla noční služba v ústavu právě na ni. Je pomalu pět odpoledne a tak nezbývá než vyjít z domu. Cesta přece jen chvíli trvá, ať nepřijde pozdě.
V chodbě si oblékla kabát a nazula teplé boty, už brala za kliku, ale pak se zarazila. Něco ji napadlo. Vrátila se k vánočnímu stromečku, prohlédla jej a opatrně sundala malý kovový zvoneček. Strčila jej do kapsy kabátu a vyšla do studeného večera. Tady na horách jsou zimy tuhé, mrzne jen to praští, a sněhu bývá po pás. Ale Bětka už je za těch mnoho let, co zde pracuje, zvyklá na všelicos. Třeba i na to, že štědrý večer stráví ve službě. S manželem nemají děti a tak jim nevadí, že si posunou štědrý večer o den později.
Bere za kliku masivních dveří ústavu, rychle vklouzne dovnitř do tepla a zavolá na Marii: "Ahoj, už jsem tady!" Marie je kolegyně, kterou přišla Bětka vystřídat. "Já jsem v šatně!" volá Marie a z jejího hlasu je poznat jak se těší domů. Bětka se rozhlédne a v první chvíli se jí něco nezdá. Dveře do herny jsou otevřené, ale není slyšet obvyklý ruch dovádějících dětí.
Jsou to děti, které se jakoby narodily navíc. Příbuzní o ně celý rok nezavadí ani myšlenkou, ale na vánoční svátky si přece jen mnozí pro své malé přijedou. Žijí zde děti od tří do šesti let. Malí caparti, jak jim Bětka říká, potřebují tolik lásky a pozornosti, ovšem dát jim to všem je těžký úkol. Mnohokrát si Bětka poplakala nad nešťastnými dětmi a jejich osudem když tuhle práci přijala.
"Já letím!" volá Marie a dodává ve spěchu: "Jo a stromeček jsme nezdobili, že pro jednoho caparta to nemá cenu, povídala ředitelka." Bětka svlékla kabát a mimoděk nahmatala v kapse zvoneček. Přinesla jsem ho zbytečně, zvoní se stromečku a ten není, pomyslela si. Vešla do veliké prostorné herny s deseti stolečky v řadě pod okny. U každého stolečku šest židliček, které jindy bývají obsazené skoro všechny, nyní stály prázdné, až na jednu. U prvního stolečku se choulilo droboučké tělíčko sotva pětileté Evičky. Blonďatá střapatá hlavička se zvedla do talíře s krupičnou kaší a veliké světle modré oči se podívaly na Bětku. "Ahoj teto." řekla Evička, ale hlásek byl smutný skoro plačtivý. "Ahoj Evičko." odpověděla Bětka a posadila se ke stolečku naproti Evičce. Malá sklonila hlavičku k talíři a nabrala na lžíci krupici a zvedala ji k ústům. Vtom se lžíce smekla a nabrané sousto plesklo zpět do talíře. Kousek kaše vystříkl na košilku. Evička sebou trhla a polekaně se podívala na Bětku. "To nevadí, Evičko, nic se nestalo, až to dojíš, oblečeme čistou, ano?" a usmála se na děvčátko.
Bětka pozorovala tenké promodralé ručky vyčnívající z rukávů košilky. Rukávy byly tak krátké, že místo u zápěstí končily u loktů. Pomyslela si, že častým praním a používáním nemá už žádnou barvu a ani nehřeje jak je vetchá. Bětce uháněly hlavou myšlenky na chudý rozpočet dětského domova, na to jak se povedlo letos na vánoce poslat děti do rodin k rozzářeným stromečkům. Poslední myšlenka Bětku zarazila. "Rozzářený vánoční stromeček?" V tu chvíli věděla, že poruší všechny předpisy, zákazy, zásady a nařízení dětského domova.
"Evičko, půjdeme se podívat na vánoční stromeček, co říkáš?" Děvčátko se podívalo na Bětku a potom na okna, za kterými už byla tma. No jasně, pomyslela se Bětka, Evička se bojí, vždyť tyhle děti večer nikdy nikam nechodí. "Neboj, budu tě držet za ruku, ano?" "Tak ano teto." řekla Evička a poprvé se dnes usmála. "A kde je ten stromeček teto?" "Uvidíš" usmála se Bětka a pohladila děvčátko po tvářičce.
Když sebe a hlavně Evičku pořádně oblékla, vzala ji za ruku a vykročily k domovním dveřím. Jenže Evička šla bojácnými váhavými krůčky a v otevřených dveřích se úplně zastavila. Poplašeně se rozhlížela do tmy. Bětku zabolelo u srdce nad dítětem, které ani nezná obyčejné večerní procházky. Cítila jak se jí hrnou slzy do očí, rychle zamrkala a potlačila pláč. Tu ji napadla spásná myšlenka a řekla: "Jejda Evičko, já úplně zapomněla na zvoneček, ten je moc důležitý, víš?" a vložila zvoneček děvčátku do ruky. "Jak teď půjdeme alejí a budeš chtít, tak zacinkáš, aby vánoční stromeček věděl, že už jdeme a aby na náš čekal, ano?" Evička už neodpověděla, protože zvonek ji natolik zaměstnal, že zapomněla i na svůj strach a vykročila ze dveří.
Na cestě od dětského domova zůstávaly ve sněhu dvoje stopy. Jedny větší pravidelné a odhodlané a druhé malé poházené sem tam, jak to malé stvoření poskakovalo a k tomu si vesele cinkalo. Přece jen ten zvonek k něčemu dobrému dnes poslouží, pomyslela si Bětka.

Pro Evičku to určitě byly ty nejšťastnější vánoce. Psal se rok 1950.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama