Policejní škola smyku

5. ledna 2016 v 17:00 | Robert |  Povídky
Na dnešní službu jsem se hrozně těšil. Konečně mě a kolegovi Lojzkovi nadělili novou káru, tedy zbrusu nové policejní auto! A těch koní co se nedočkavě mačká pod kapotou! To přece nemůžeme nechat jen tak.
Čekat ale na nějakou honičku? Ne, ne. Je zima, všude poklidně a najednou ten skvělý nápad. Už i kvůli naší bezpečnosti na silnicích bychom si měli vyzkoušet "školu smyků", přizvukovali jsme jeden druhému. Fakt bezva nápad!
Před koncem služby, něco kolem páté ranní, jsme zajeli za město k zasněžené louce. Vypadala podle našich požadavků. Nikde nikdo, rovinka, nasněženo, takže kluzko. Párkrát pořádně prošlápnu plyn, kouknu na trošku vyděšeného Lojzka zírajícího před sebe. Mám pocit, že chce něco říct, ale já řadím jedničku a na plný plyn vletím doprostřed louky. Strhnu volant doleva a očekávám pořádný smyk. Jenže? Co to? Policejní super fáro se okamžitě zabořilo až po bříško do břečky ze sněhu a bláta! Asi bude trošku těžší a nebo že by obleva?


Faktem zůstává, že po městě jezdí bláznů dost, ale na louce jsme ještě nikoho jezdit neviděli, ale na tyhle úvahy už bylo pozdě.
Jenže to bych nebyl já, abych se z toho nevyhrabal, utěšoval jsem se. Mrknu na Lojzka, nic neříká a tak řadím zpátečku, jedničku, zpátečku a "pomáhat a chránit" se zahrabalo až po blatníky. Co teď? Najednou Lojzek zařval "Jsme v řiti!". No, to jsem pochopil i já. Nedalo se, než vyslat Lojzka potlačit. Chvíli se vzpouzel, nakonec ale vystoupil. Sotva došlápl na zem, všiml jsem si, jak se pomalinku ale jistě propadá. Ten nadával! Odpočítal jsem na tři, opatrně přidal plyn. "Zaber!" povzbuzoval jsem kolegu. Auto lehounce popojelo a opět se vrátilo na místo, žádná změna. Zato Lojzek se změnil. Vzhledově i duševně. Vzhledově tak, že jakmile mi otevřel dveře, strašně jsem se lekl. Myslel jsem, že nás přepadli obyvatele z jiné planety. Vypadal jako hnědý panáček Michelin, jen nenávist z očí mu sálala. Ta nešla přehlédnout, ale byl to on! A duševně? V tu chvíli, kdy otevřel dveře, mě napadlo, jak tento člověk mohl udělat psychotesty. Z klidného a mírného Lojzka se vyklubal šílený a zuřivý Lojzin. Takhle jsem ho v životě neviděl. Strašně řval. Měl snad nějaký záchvat nebo co. Vypadal jak ďáblem posedlý. Doslova mě vyhodil z auta a sedl si za volant. Ani jsem nekladl odpor! Raději.
"Teď tlač ty. A dones mi boty!" zaječel na mě. Kouknu na jeho nohy a vážně neměl ani jednu botu. Dokonce ani ponožky. Teda myslím, moc poznat to nešlo. Čvachtal jsem za auto a Lojzek si mě vychutnával. "Zaber!" povzbuzoval mě a s ironickým smíchem mi odpočítával "Tři, dva, jedna.". Nesmím se nechat zahanbit. Musím zabrat a to auto vytáhnout. Lojzek přidal plyn a já vší silou zatlačil. Pevnou půdu pod nohama mi, myslím, dělaly právě Lojzkovy boty. Auto se opět zhouplo, jenže mě v tu chvíli podjely nohy a plácl jsem sebou na břicho. Při zpětném zhoupnutí mě trefil výfuk. Brutálně mě popálil a rozrazil čelo. Popálený, podřený, špinavý a s plnou hubou sněhu s blátem jsem vyrazil k Lojzkovi. Jakmile mě ten prašivý kojot uviděl, začal se šíleně smát, ba dokonce i slzy mu vyhrkly. To mi přišlo líto, já se mu přece nesmál. A jeho první slova? "Doufám, že máš mí boty!"
Nejdůležitější ale bylo, jak dostat auto zpět na cestu. Co kdyby nás volali k nějakému případu? Dočvachtal jsem k cestě a čekal na zázrak. Ten se opravdu stal. Zrovna kolem projížděl popelářský vůz se třemi pořádnými chlapi popelářskými. Nedokážete si představit úžas a překvapení v jejich očích, když mě a následně i auto uviděli. Bylo vidět, že smát se opravdu chtěli, koutky úst jim cukaly, ale drželi se, tedy aspoň chvíli. Pak se začali smát, plácali se do stehen a myslím, že kdyby byla cesta suchá, váleli by se po zemi. A korunu tomu všemu nasadil Lojzin, vyškrábal se z auta a cestou k nám se řehnil jak pominutý. Za tuhle ranní grotesku nás popelářští chlapci vytáhli na cestu a na nedaleké skládce nám dovolili se umýt a opláchnout auto. Já i Lojzek jsme si rychle skočili domů pro čisté uniformy. Pořádně jsme vypucovali pedály a koberečky v autě a přesně v sedm nula nula jsme byli na služebně. Nikdo si ničeho podezřelého nevšiml a navíc nás náčelník před všemi pochválil. Dal nás za vzor pro ostatní, jak se mají chovat k novým autům. V duchu jsem se smál, ale navenek jsem byl pyšný jako páv. Pochvala od šéfa takovým zelenáčům jak jsem byl já a Lojzek, nádhera! Ale jen do zítřejšího rána.

V jedněch místních bulvárních novinách se totiž objevily fotky nás, zablácených příslušníků a služebního auta zapadlého uprostřed louky. A komentář zněl: "POMÁHÁME městu vyvážením odpadu a CHRÁNÍME tím životní prostředí." No jo, pohotový pan popelář s mobilem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lauris Lauris | E-mail | Web | 8. ledna 2016 v 19:16 | Reagovat

Hezky napsané !! :)

2 Radim Radim | 15. května 2018 v 21:12 | Reagovat

Dobrý den,

nedávno jsem hledal školu smyku. Našel jsem stránky www.autozazitek.cz, kde školu smyku nabízejí. Prosím Vás nemáte náhodou někdo nějakou zkušenost ?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama